VÍTR a KOPCE TRIP 1.-8.5.2016
Po výživném MTB závodu Porubajk u nás
v Ostravě, napínám plachty a nabírám směr jižní Morava, konkrétně do
Křídlůvek, kde se další odvážný cestovatel Tomáš H. vydává na sever. Tenhle
trip mohli vědět jen ti mí nejbližší, nikde nebyla ani zmínka o tom, že něco
chystám a ukázalo se, že to byl tah správným směrem. Nikdo se totiž pak
neukázal, jak mi ten neúspěch či případný úspěch přeje. Ze začátku bych chtěl
trochu upřesnit směr mého tripu. Tomáš H., cestovatel a jezdec na jednokolce 36
palců, který se letos vydává daleko na sever a tak mi bylo ctí ho kousek
doprovodit. Musím také uvést, že Tom už má za sebou objetí ČR na jednokolce a
je to prostě frajer. Toma můžete sledovat na jeho blogu.
Trochu rozespalý a
rozebraný na atomy vypínám budík, který je nekompromisní a vstávat se musí. To, co se zpočátku jevilo, jakože mám vše sbalené a nachystané nakonec vyústilo
v totální chaos a nestíhání odjezdu na vlak. Vyvrcholilo to nesbaleným
spacákem, který jsem sbalil ultra rychle za pár sekund. Nahodit koloběžku na
nosič a hurá do Bohumína. Chybí 20min na odjezd vlaku, takže rychle nastrojit
koloběžku a frr na perón, kde už stačí koloběžku hodit do vlaku, usednout do
křesla, rozloučit se s otcem a vyjet směr jižní Morava. V určitých
chvílích mám celý vlak jen pro sebe, bylo štěstí, že občas prošla průvodčí,
jinak bych se sám bál. Po vcelku klidné a pohodlné jízdě vyskakuji
s koloběžkou v Břeclavi, dokupuji lístek na spoluzavazadlo do Božic a
mohu si jít najít vlak. Když už si tak pěkně lebedím ve vlaku čekajíc, že už
pojedu, nastala osudová chyba. Pomohl jsem jedné starší paní s kolem do
vlaku. Vyslechl jsem si milion řečí a paní byla natolik družná, že si
potřebovala povídat celou cestu až téměř do Božic. Nejraději bych se propadnul
do pekla, jen abych se s ní nemusel zapojovat do rozhovoru. Od průvodčí se
dozvídám, že je to nějaká místní celebrita, proto raději vystupuji
v Božicích u Znojma a startuji motory směr Křídlůvky. Tom už na mne čeká u
mostu na staré Esce, dle jeho slov nejlepší přibližovalo do/z hospody. Společně se vydáváme k němu domů, kde
vytáhne svojí 36ti palcovou osazenou strojovnu, rozloučíme se a můžeme
v doprovodu pár lidí vyrazit. Slunce lehce hřeje, teplo je příjemné, ale
Tomášovo tempo je vražedné. Snažím se ho na Moravské rovině stíhat. Marně.
V dáli v poli vidím jen stožár, který se řítí stále kupředu. Po
několika km si Tom všímá, že nikdo za ním není a tak zastavuje a já mohu
v klidu vydechnout a nabrat čerstvý vzduch do plic. Hrabeme se
v báglech a trumfujeme se, kdo má lepší vybavení. Hold můj kolega
cestovatel Tomáš to má přece jen lépe zakuté, zjišťuji posléze. To bylo u obce
Hevlín, a když se dostaneme až k Jevišovce, zastavujeme na kousek jídla,
který si každý rádi uvaříme na svém vařiči. Konečně se trochu odlehčila
koloběžka. Pár deka, jen pro pocit. Po jídle opět jedeme dál. U vodní nádrže
Nové Mlýny se mi vnukla vzpomínka na první trip a v těchto místech už jsme
se vraceli směr domov. Ve městě Ivaň zastavujeme na kofolu, doplňujeme vodu a
bleskem na Brno. Sleduji, kolik km ještě nám tam zbývá a nějak nevím, zda se
radovat nebo ne. V hlavě to nějak plyne, jak voda v řece. Projíždíme
městy Vranovice, Židlochovice, Rajhrad. Před Rajhradem vítr přidává na
intenzitě, tak raději oblíkám větrovku a ochladilo se víc, než je zdrávo a
zdraví máme jen jedno. Po vysilujícím boji s téměř rovinatou Moravou
dojíždíme k Olympii, kde na nás má čekat Marek, třetí člen výpravy
s kolem (které si koupil den předtím). Pokračujeme směr dál na centrum.
Hurá, tady to znám tu už se neztratím. U soutoku Svratky a Svitavy musí být
povinně fotka. Tady jsem měl tu čest se poprvé setkat s Tomem. Hold cesty
osudu jsou někdy nevyzpytatelné. Pokračujeme na „dopravu“, kde vystupujeme u
parku Lužánky a pak k Markovi dom (tedy do studentského obydlí) na
přespání. Pořádně vydrhnutí se vydáváme na něco dobrého k zakousnutí a
Marek volí Indickou restauraci. Než nám z kuchyně dorazí jídlo, prolíváme
hrdlem nějaký pivní speciálek, potom na to plácneme indickou verzi čočky a
konečně přichází pocit blažené euforie. Kluci mají ještě žížu, takže zapadneme
ještě do jedné hospody a potom dom. Kolem půlnoci uleháme a dnešnímu dne je
konec. Usínám v řádu milisekund. Nechávám si zdát, čím nás překvapí
zítřejší den.
Počet km: 93,08 ; Průměrná rychlost: 14,7 ; Čas jízdy: 6:19:41
Počet km: 93,08 ; Průměrná rychlost: 14,7 ; Čas jízdy: 6:19:41
Fotogalerie z prvního dne
DEN2- Ráno je krušné. Oči se probouzejí daleko dřív, než
tělo a hlava. Je brzo a proto dělám mrtvého brouka a ani se nehýbu. Když slyším
z chodby šramot, pokusím se postavit na vlastní nohy. V rychlém sledu
po sobě mne chytá křeč v jedné a pak ve druhé noze. Tělo dostalo zabrat a
dává to znát. S Markem a Tomem se vydáváme do Nákupního centra Královo
Pole pro snídani, kterou po návratu zbaštíme a pak čekáme na sbalení Marka.
Kolem 12h se konečně rozjíždíme, a přes to Brno to máme za celou hodinku až na
Prýgl. Slunce a vítr to opět rozparádilo na plný pecky a dnešek bude teda výživný.
Když projíždíme kolem hradu Veveří, nostalgicky se mi vnukne do hlavy myšlenka
na výlet s mojí ženou, kdy tento hrad jsme navštívili. Mám štěstí, ještě
že tyto vzpomínky mám, jinak bych se z toho dneska zbláznil. Přes Veverskou
Bítýšku pokračujeme dále na Tišnov. Největší krize nastává mezi obcemi Chudčice
a Sentice. Vítr a kopce mi to dávají pořádně vyžrat a tak když najdu kluky na
vrcholu kopce, odhazuji koloběžku a sedám si. I když mám hlad, tak hlava
nepracuje na plné obrátky a tak si rozbaluji pidi balíček sušeného masa a
podhle hesla „Když máš hlad, nejsi to ty“ ho celý sežeru. Moc se toho bohužel
ale nezměnilo. Já stále nemluvím a místo užívání si cesty, to jen tak nějak
odjedu. Cesta je většinou po cestě, občas sjedeme i na nějakou horší polňačku,
ale stále nám cesta příjemně ubíhá. Za obcí Borač se to opět zvedá. Potkávám
kluky, kteří mi ujeli, sedící u balíku sena. Cedím mezi zuby, že si sedat
nebudu a půjdu dál. Nebavilo mne to, abych se přiznal. Kopce byly větší a vítr
horší než včera a všechno se několikrát opakovalo nezávisle na sobě. Projíždíme
po hlavní cestě obce Doubravník a Černvír a já stále nemluvím, jen jakousi
mimikou přitakávám na jakoukoliv debatu v peletonu. Druhý Tomáš tuší, že
je to se mnou špatný, ale nedává mi to najevo. Tu najednou, z čista jasna
hrad Pernštejn. Takové malé pohlazení na mou takříkajíc nalomenou psychiku
z dnešního dne. Pomalu se začíná stmívat, a proto hledáme vodu a místo na
bivak. Vodu nám poskytuje jedna studánka, kterou jsme našli díky mapy.cz.
Pokračujeme dále po cestě a všichni koukáme po místě na spaní. Marek, jezdec
jedoucí na kole a člověk, který stále byl vpředu a čeká na nás opozdilce nás
kus předehnal a zjistil, že lepší místo než to, které vybral Tom (ten druhý,
nikoliv já) bude stejně asi nejlepší. Kousíček za Pernštejnem tlupa cestovatelů
mizí v lese. Nacházíme krásné místo u nechráněného železničního přejezdu,
perfektně odstíněné před okolím, takže nás nikdo z cesty nevidí. Každý si
rozloží to svoje spaní (já hamaku a kluci spí na zemi) a přes hradbu mlčení do
sebe láduji uvařenou červenou čočku s lovečákem. Nálada se po jídle krapet
zlepšila, ale snad jen spánek dokáže vše napravit. Umyju si nádobí, převleču se
na spaní a snažím se vylézt do kopce, kde mám zavěšenou hamaku. Ovšem brzo
zjišťuji, že na jednom konci jsem si ji špatně zaháknul a končím na zemi. Tom
mi pomáhá se z toho vyhrabat, na druhý pokus v občasné křeči zalehám
do hamaky, která mne příjemným houpáním doprovází ke spánku. Druhý Tom ještě
sepisuje report na tabletu, ale na přečtení mé síly nestačí a čtu si ho až
ráno. V noci se občas probudím, tuším, že nervozitou z druhého dne.
Málem bych zapomněl. Ten večer se v mé hlavě naplno rozjela myšlenka,
obrátit směr a jet domů. Ne vážně. Až teda moje žena mne nakopla tak tvrdě, že
na něco takového jsem rázem zapomněl. Napsala mi „Když už nemůžeš, můžeš ještě
2x tolik“. Tohle mne naprosto odrovnalo a dokonce se ta věta tak zahryzla do
hlavy, jak vlk do své večeře. Musím jet ještě dál, nebo měl bych?. Při usínání
v hamace vět s otazníkem příbývalo, ale bez odpovědi. Ráno moudřejší
večera.
Počet km: 56,26 ; Průměrná rychlost: 10,9 ; Čas jízdy: 5:09:13
Fotogalerie z druhého dne, pokračující za dnem prvním
DEN3- A máme tu opět další ráno. Takové to neobyčejné ráno,
kdy se probouzím ještě za polotmy a cítím trochu chlad a mravenčení
v nohách. Snažím se ještě nějak přetočit, ale kdo někdy spal
v hamace musí uznat, že je to velmi složité. Něco jako řešit matematické
rovnice na střední škole. Když pode mnou zahlédnu pohyb, pokusím se nějak
akrobaticky vyskočit ze spacáku a hamaky. Po akrobatickém čísle, za které by se
nemusel stydět ani Čak Norris, provádím základní a osobní hygienu a završuji to
čínskou polífkou na snídani. Po vzorném sbalení a čekajíc na odjezd, začíná se
z nebe snášet déšť. To znamená, že opět odkládáme stroje a musíme se
převléci, do trochu nepromokavého. Když tak učiníme, konečně vyrážíme. Po
rozbitém asfaltu, obklopeni krásnou přírodou projíždíme přes Rožnou a
v Dolní Rožínce prvně zastavujeme. Obdivujeme strašidelný zámek Draxmoor,
i když v tu chvíli vůbec netušíme, na co vůbec koukáme. Déšť se zarývá pod
kůži a začínám ho brát jako součást svého těla. Když přijíždíme do Zvole, Marek
zastavil u obchodu. Výborný nápad hlásíme. Tak na 13km svačíme co to dá a jsme
velkou atrakcí nejen pro prodavačky. Ráno se o mne pokoušel morybundus, ale
zachránil jsem to balíčkem Hašlerek, který se mnou vydržel až do konce cesty.
Z obce Zvole až do Březí mám totální cestovatelský okno. Po cestě jsme
jeli, o tom žádná, ale kudy tudy fakt netuším. Ale určitě tam byl nějaký ten
déšť, kopce, kopce, kopce, vítr. Teprve dneska se vkrádá do mého pomyšlení, že
mne ta cesta začíná velice bavit. V obci Březí n. Oslavou Tomáš na
jednokolce valí dál a tak málem odbočíme špatně. Nakonec se nám ho podařilo
sundat a zevlujeme na zastávce a projednáváme další cestu. Už tady se objevuje
myšlenka, někde přespat v teple a suchu i když už pomalu déšť ubírá na
intenzitě. Při projížďce lesem, kdy jedu sám, bo mi všichni ujeli, tak za
vesnicí Újezd a Sirákov je hraniční kámen Království Českého a Markrabství
Moravské, hlídán vojákem ve vitríně. Kdyby nepršelo a nefoukal vítr, bylo by tu
i krásně. Tomáš dokonce našel jeho první
kešku v životě, takže se zapisujeme do deníčku, balíme saky paky a jedeme dál.
Když se přehoupneme zas přes pár kopců, přijíždíme do Polné. Město, do kterého
jsem se vždycky chtěl podívat, a tak se mi to konečně povedlo. Z tohoto
města vidím max. tak zámek, který obkroužíme a špacírujeme si to dál. Teda až
Tom opět osedlá jednokolku, bo on z ní pořád seskakuje a nastupuje. Cesta
se vlnila přes kopce Vysočiny, projíždíme města Štoky a Úsobí. Ve městě Štoky
zvedám telefon a volám do Humpolce, jestli ubytují partu magorů a prej že jo.
Potom, co zjišťujeme, že máme zajištěné spaní v teploučku, to valíme na
krev. Za obcí Herálec je objížďka a to je jen dobře, protože cesta nás vede tím
správným směrem. Po nějaké době, když jsem se klukům trhnul tak mne dojíždí
Marek se slovy, že máme jet napřed, všechno zajistit a jeho nechat Toma napospas.
Nějak se do mne nalila energie a tak ty poslední zbytky kopců do Humpolce trhnu
levou zadní. V Humpolci už padá šero a přechází to v regulérní tmu.
Vjíždíme na náměstí z kostek a jede to báječně. Nacházíme místo ubytování
Hotel u Černého koně a je to takový nóbl. Při vstupu na recepci, která je
spojena s Café barem, okolí ztichlo a koukají, co to přišlo za vandráka.
Připadal jsem si jako poustevník prosící o cokoliv na přežití. Děsný pocit,
který umocnilo to, že servírka se mi věnovala až asi za 5min. Hrůza. Dostávám
klíče od pokoje se slovy, musíte si to harampádí vytáhnout až do posledního
patra. Po tom sebetrýznění v kopcích to už je brnkačka. Potom se objevil
Tom, který dle jeho slov to už se chtěl na to vysrat a postavit si někde před
Humpolcem stan. Koupel a následná večeře v picérce lehce napravuje
podlomené psych. zdraví, kde pivo bylo už jen největší odměnou za tu dřinu.
Totální vysílení se projevilo až na hotelu, kdy já usínám u zapnuté televize a
posléze zaberu uplně. Usínáme v naději, že zítřejší den bude lepší, než
ten dnešní. V tomto případě to byl omyl, ale hluboký omyl, který se zítra
zavrtá hluboko do naší mysli. Kalich hořkosti si vypijeme až do úplného sucha.
Ale to až někdy jindy.
Počet km: 87,02 ; Průměrná rychlost: 12,5 ; Čas jízdy: 6:57:21
Fotogalerie ze třetího dne, pokračující za dnem druhým
DEN4- Jelikož má maličkost po nášupu
dobrého jídla a piva usla při televizi a všichni z toho měli strašnou srandu,
vstávání bylo přece jen lepší, i když tělo je takový nějaký dojebaný a chvilku
trvá, než se aktualizuje do pohotovostního režimu. Valíme do nejbližšího pekařství
pro nějakou ultra nezdravou snídaňi a přitom s nedůvěrou vzhlížíme k nebi a na
předpověď počasí do chytrých telefonů. Prší. A pro náš vnitřní klid svítit
slunce nemá a dneska pěkně zmoknem. Balíme věci a kolona se chystá na odjezd.
Vyjíždíme a za skandinávského slunečna (chčije jako prase) se vymotáváme z
Humpolce. To vlhko je vtíravý. To by nebylo tak špatný, ale jelikož máme každý
jiný tempo, tudíš chvilu jedem, pak stojíme a tak zima prostupuje až do morku
kostí a umět si navrstvit oblečení, je stejně obtížné, jak podle gůglu upéct
mramorovou bábofku jak od babičky. Sfištíme si to po cestě vedle naší dálnice,
která má několik NEJ a snažíme se přijmout déšť jako součást dne. Další vesnicí
je Speřice a dále kousek do kopce, abychom se nám roztáhly cévy a pak zase
z kopce na téčkovou křižovatku, kde odbočuji vlevo, kde už čeká Marek. A
čekáme na Toma. Čekáme 5, 10, 15 minut a Tomáš nikde. Zima jak v ruských
knížkách a projíždějící doprava kolem nás nenechává suchou niť. Když po
nekřesťansky dlouhé době se zjevuje Tomáš s né moc velkým úsměvem a
nasazuje návleky na nohy. Prej je moc mokro. Překutálíme se přes dálnici, pak
hezky z kopce a do kopce. Na tom úžasném kopci, se nacházela taková úžasná
zastávka, ve které fučelo. Parkujeme stroje venku a zalézáme do té větrné boudy
a každý si nacházíme svůj roh, ve kterém fouká o něco méně. Je kosa. Strašná
kosa. Něco málo se přiobleču, ale stejně to nepomáhá. Do Miletína opět sjíždíme
z kopce a krátké rukavice na rukou už ruce vůbec nechrání. Bodání tisíce jehel
na rukou je daleko lepší, než akupunktura a člověk cítí, jak se skrz prsty do
těla vkrádá zima. Člověk vnitřně dusí veškeré své pocity a občas z huby
vyklouzne nepublikovatelné slovo. Den na hovno fakt. Přes mírné kopečky,
příjemným lesem a za podpory zpěvu projíždíme obec Senožaty a dále nabíráme
směr na obec Syrov. Před obcí Syrov nahoru a dolů, a když už se tak belhám do
toho kopce, opřen o koloběžku a fakt mne to nebaví, tak mne zachránil Tomáš,
který se dal se mnou do řeči a začal probírat vše možné, jen aby mi vyhnat tu
koloběžkářskou depresi z hlavy. Dokonce i na falešný zpěv dojde.
Zastavujeme u obecního úřadu, který vypadá jako taková obyčejná bouda na
náměstí a odtud taky mám jedinou fotku tohoto dne. To, co mám na sobě je vše
mokrý, durch, ale hřeje to. Déšť nepřestává. Za Syrovem pořád dál a dál po
nekonečné cestě za větru a deště. Hlava vypnutá, jedu jen, že to musím ku*wa
dojet. Setkáváme se na takový krásný zastávce, a když se konečně všichni sjedeme
dohromady, pokračujeme dál, do obce Studený. Vesnice s velmi poetickým
názvem. Mezi tou úžasně vymrzlou vesnicí a další bodem naší trasy, je cesta, kterou
lemuje pole. Tudíš opět makačka na hlavu, slušnej vítr a zimodéšť, kterou
člověk nevnímá. Nacházím v městě Křivsoudov první zastávku, tak hned do ní
zapadnu a čekám na zbytek pelotonu. Kluci se neztratili, ale probíráme, že je
to na číč a tam kam potřebujeme dojet, to prostě nedáme a spát venku nebudeme vůbec.
Přehoupáváme se přes Strojetice až do Mnichovice. Markovi byla taková zima na
ruce, že si koupil takový ty žlutý gumový rukavice, vypadal excelentně. V této
vesnici nuže dojíždíme k jednomu místnímu krámku, a i když je po
zavíračce, ochotná paní prodavačka nám prodá ještě trochu proviantu. Taky bych
se smiloval, kdybych viděl takový chudáky. Pro partu místních jsme opravdová
atrakce. Dáváme se do řeči, odkud a kam máme namířeno a dokonce nám radí, kde
zkusit složit hlavu. Jedeme tam!. Tohle pozitivní Inko nás žene kupředu
světelnou rychlostí. Poslední projetí lesa, poslední kopec dolů a zastavujeme u
hotelu Rabiit v Trhovém Štěpánově. Vysílám kluky na výzvědné informace.
Dlouho se nevrací, ale když se otevřou dveře a oba dva mají úsměv od ucha k uchu,
je jasné, že dneska nespíme pod širákem. Poslední pokoj pro 3, který měl být
obsazen, je volný. Hurá. Koupelnu bereme útokem, všude sušíme věci, všude
neskutečnej smrad, ale je nám dobře a máme suchou postel. Jen druhej Tomáš je
nějakej zelenej. No jo, to bude ta no-name klobása, co zbaštil u sámošky v Mnichovicích,
tudíš ho čeká objímací večer. S hajzlem.
Já mám opak, tudíž pohodička, večeře, pivo. Dopsat nějaké zážitky do
deníčku a hup spat do postele. Zítra je taky den.
Osobní dojmy, které se nevešly do reportu?.
Člověka, který jezdí na koloběžce, by už nemuselo nic překvapit. Opak je
pravdou a tento 4 den mne překvapilo snad úplně všechno. Celodenní déšť, zima,
psychika na bodě nula, kopce, vítr, naprosto vše. Čím více projíždíte tímto
peklem, tím více se uzavíráte před okolním světem a psychika klesá na bod nula
rychlým tempem. Nepřemýšlíte. Jenom děláte to, co musíte. 5 odrazů na pravou a
5 odrazů na levou nohu. Okolní svět vás nezajímá, nevnímáte ho. Vnímáte ho,
pouze když se zvedne asfalt anebo když vás smete vítr či vobhodí dešťová vlna
od předjíždějícího nebo protijedoucího auta. Auto je cajk, ale taková tatrovka
nebo náklaďák, to je lahůdka. Jediná pozitivní věc byla, že před cestou jsem zainventoval
do brašen Ortlieb a večer tak mohl vytáhnout suchý převlečení. Mít jinačí
brašny, nechci domýšlet, co by nastalo. Tento den se stal mým největším
zážitkem v koloběžkářské historii a to fakt nekecám. Byl to den, kdy jsem si
hrábl na dno, hlavně psychických sil.
Počet km: 46,90 ; Průměrná rychlost: 10,2 ; Čas jízdy: 4:34:48
Fotogalerie ze čtvrtého dne, pokračuje za dnem třetím
DEN5– Otevírám oči. Divím se, přes ten
biologický zamořenou oblast nejde skoro vidět, chudák paní uklízečka, co po nás
bude uklízet. Marek je cajk, jen Tomáš je zelenej, jak jarní tráva
v horských oblastech, na kterých se pasou krávy. Měl velmi těžkou,
objímací noc s hajzlem. Dneska se rozdělujeme. Kluci jedou po svojem a já
taky svou cestou. Vybírám si mezi tou hordou vysušeného oblečení to svoje,
balím si svůj domov na kolečkách, poslední srdceryvné rozloučení, přeji
Tomášovi jen to nejlepší a hlavně zdraví na druhé výpravě. Dneska nabírám směr
Milovice, za dobrým kamarádem Pavlem, kde mám zajištěné přespání (su fifinka).
To si tak v poklidu vyjíždím z Trhového Štěpánova s tím, že
v další vesnici odbočím na nějakou cyklotrasu, jenže ouvej. Značení se asi
vytratilo, a že jedu špatně zjišťuji, až když sjedu z úžasného kopce do
téměř další vesnice. Dořiťi. Zpátky ten kopec nešlapu a podle svých zkušeností,
vracet se nebudu. Podjíždím dálnici a zase kopec, furt samej kopec. Zasraná
Vysočina, cedím mezi zubama. Projíždím místy, kudy má cesta vést neměla a tak
volím alternativní cestu. Po dalším bambiliontém kopci, bych měl odbočit vlevo a
dostat se na původní cestu. Značka slepé ulice mne ubezpečuje, že ten pán ve
včerejší večerce, co pil si to svoje pívo měl pravdu. Sakra. Když nevyjde plán
a) a ani b), je potřeba zvolit plán d). Na chytrém telefonu čumím do mapy, a
nějakou lesní cestou se to dá objet. Značka Zákaz vjezdu mne nemůže zastavit.
Rebel. Přes most do obce Psáře a konečně ta správná cesta. Hurá. Snad to bylo
dnes jediné a poslední bloudění, říkám si.
Nebrzdím a pouštím to na plný pecky po takový rozbitý lesní cestě a mohu
se kochat. Vpravo největší parkoviště D1 a vlevo nádherný les a příroda. Kolem
Krupičkova mlýna a pořád stále vlnitým silničním terénem až do Českého
Šterneberku. Od doby, kdy jsem tu byl naposledy (to bylo hodně dávno), se nic
nezměnilo a hrad stále stojí na skále a na tom samém místě. Povinné foto a
jedem dál kolem řeky Sázavy. Zadní blatník už toho má trochu dost a taky to
dost dává najevo. Vyderžať pijaněr. Až když se vyškrábu přes kopec do obce
Čeřenice, nastává povinná pauza s opravou uchycení blatníku. Pomáhá mi el.
Páska, bůh ji žehnej. Od této doby bude s blatníkem jenom problémy,
většinou klid a občas si zadrnčí. Náhradní díl ve formě podložky zůstala doma.
Opět zase pěkně praží slunko, takže na cestách mezi rozlehlými loukami pohoda.
Přes Bělokozly se dostávám až do městské džungle Sázava. Joo, to je to město o kterém
včera mluvil Tomáš, že tu máme dojet. Haha, to se nějak nepovedlo. Po mostě
přejet řeku Sázavu a po hlavní silnici až na rozcestí Na Marjánce. I když mám
hlad jak velbloud v poušti, ještě chvíli vydržím. Ve Stříbrné Skalici se
chvíli toulám po náměstí se strašnou chutí na zmrzlinu, to vedro je příšerný.
Nakonec nic nenalézám a tak jedu dále do Kostelce n. Černými lesy přes
Konojedy. Střídání lesa, luk a polí, s řepkou nebo bez ní, už mi docela
leze na mozek. A to nepočítám tu vlnící se krajinu. V Kostelci hledám
nějakou tu knajpu, která by byla footbike friendly, tudíž knajpa
s venkovní zahrádkou. Nalézám pouze nějakou hogo fogo italskou restauraci
a než jsem se dočkal obsluhy, uběhlo 15min. Vychlazená kofola a krémová houbová
polévka nakonec všechno napravuje a můžu jet dál. Už to není daleko, konečně.
Vyplétám se z města, projíždím lesem, pak kolem vinic až do Českého Brodu.
Čím více Českému Brodu, tím hustější doprava, ale to je zatím jenom taková
předehra. Až do Lysé nad Labem začínám hrát s auty novou hru. Uskoč, nebo
tě přejedu. I když mám reflexní kříž, aby mne na silnici šlo vidět, některým to
je jedno. Bezmozkovité plechovky kolem mne lítají jak smyslu zbavení a v mojí
hlavě to brnká na nervy. Vyderžať. Překlenu pár kopců a už nechvíli zastavuji u
dálnice. Tentokráte D11. Čeká mne ten nejhorší úsek a to dostat se do Lysé n.
Labem a pak do Milovic. Silnice 3.třídy se mění na Dálnici, s nejhustším provozem.
Jedu téměř po okraji vozovky jen abych zbytečně nezasahoval do vozovky. Je to
málo. Projíždějící kamión se mnou
pokaždé parádně zamává a já dřu jak mezek, abych z toho pekla vypadnul.
Jediné pozitivum na tom je, že cesta je přinejmenším rovná. Litovelský most je
pro mne malou záchranou a překračuji Labe.Hurá. Pak už stačí jen prokličkovat
Lysou. Lysá n. Labem má tu výhodu, že vás cesta nenechá usnout. Asfalt se změní
na kostky a to je veliká parádička. Už jen poslední kopec a sjezd do Milovic. V Milovicích
kostky úspěšně pokračují téměř po celé délce a to se na koloběžce jet opravdu
nedá. Trochu se projdu. To už potkávám kamaráda Pavla a vím, že dneska spát
venku nebudu. Malinká náplast na
nervíčky, které mi dneska způsobila velice nulový stupeň dopravy, se dostavila v
podobě dobrého jídla a piva. Ostatně na koloběžkových tripech bez pořádného
žvance a piva v cílové stanici to nejde. Pak už jen sedřít ze sebe krustu
potu a hurá do hajan, zítra je taky den.
Počet km: 87,89 ; Průměrná rychlost: 13,1 ; Čas jízdy: 6:40:29
Žádné komentáře:
Okomentovat